K 1150. výročiu príchodu Konštantína a Metoda na územie Veľkej Moravy

K 1150. výročiu príchodu  Konštantína a Metoda na územie Veľkej Moravy

Duchovný príhovor odznel v rámci programu duchovného slova a hudby pod názvom "Sviecou mojim nohám je Tvoje slovo" 5. júla 2013 v Evanjelickom a. v. chráme Božom v Brezovej pod Bradlom.
Před několika okamžiky jsme slyšeli předzpěv k překladu evangelia do staroslověnštiny připisovaný Konstantinovi. Je to pozoruhodná óda na knihu, evangelium, jehož vliv na růst člověka stojí na tom, že je schopen sjednocovat. Konstantin věděl, že oslovuje slovanské pohany a jeho pohled víry mu nedovoloval nepředat dál to, co považoval za přínosné právě pro ně.
My se scházíme z obou bývalých částí někdejšího jednoho státu. Máme za sebou dvacet let své samostatnosti a zároveň pokusů, jak ustavit svou svébytnost. Tím, že se dnes setkáváme v kostele, jako křesťané a jako ti, kdo stojí na prastaré víře, jejímž záměrem je život v míru a vzájemné úctě, myslím, že podmínky pro soužití máme jednodušší. Postupně až k nám dospěla vznešenost a galantnost následování Krista, které slouží ke sblížení, respektu a vzájemnosti. Co Konstantin přesně zdůraznil na významu evangelia, to dal do vínku křesťanské slovanské civilizaci. Jako ten, kdo věděl, že při vyznání Krista, nemůže mluvit jinak, což nechává jako svůj odkaz pro každou dobu, především však pro tu, v níž křesťané raději sahají po úkolech jiných, okrajových a časných. Konstantin měl své pokračovatele, doufám, že jejich řada ještě neskončila. Mezi nimi, mimo jiné, vidím i ty, kdo na tento počin našich věrozvěstů navázali téměř shodně, jsou to kraličtí teologičtí mistři. Ti nám zanechali Bibli Kralickou. Její jubileum budeme za pár měsíců připomínat a slavit, opět společně, tentokrát na české straně.
Těmito výročími připomínáme začátek cesty evangelia k Slovanům a následně až i k církvím, které si daly za úkol být evangelijní a evangelické. Konstantin pravil, že evangelium má také ten účel, zbavit: všechny lidi (zbaví) života zvířeckého a žádostivosti (var. chtíče). Takovou moc připsal Konstantin evangeliu ve svém Proglasu. Ovšem ono se to neplní pouze tím, že evangelium se dostane člověku v jemu srozumitelné podobě. Konstantin to moc dobře věděl, však také čerpal z řady biblických a apoštolských výzev, některé také dnes uslyšíme. K proměně od zvířeckého života k ušlechtilému je třeba především těch, kdo se v poslušnosti Krista pro ni rozhodnou. Opět cituji Konstantina: Lidé, kteří milujete a chcete růsti růstem božím, kdo z vás neví, že tato víra pravá, jako símě padající na pole – tak ona v srdcích lidských má zapotřebí deště božích písem, aby úroda Boží hojněji vzrostla?

Ježíšovo slovo o tom, že žeň je mnohá, ale málo je dělníků, pracovníků, se neposlouchá dobře. Jen se podívejte, kolik nás je tady, kolik lidí se jenom v českých a slovenských obcích a městech schází kolem Písma svatého, je to daleko větší skupina než party fotbalových rowdies, chuligánů, daleko víc než všech kmotrů, kulichů a kamarádíčků (nevím, zda používáte na Slovensku také tato slovo v přeneseném významu, běžném u nás); jsou nás deseti/statisíce, a prý – dělníků málo.
Na druhou stranu žel Bohu nejsme všichni Konstantinové. Máme svobodu definovat si, co po nás chce Kristus a co je naše prvotní a hlavní poslání. Ve chvíli vlastní definice, se rozebíháme tak, že ke žni se téměř nikdo nedostane. Zvláštní rozbředlost, poživačnost a náročivost vlastní také naší době a civilizaci je významným mementem pro společné soustředění křesťanů, nejen evangelických! Máme co činit s neskrývaným neštěstím moderní doby, je totiž paradoxní – nadbytek nečekaně vede k nestabilitě a zranitelnosti. Spotřeba nevede k jistotě a sytosti, ale ke stále větší úzkosti. Dost nikdy nebude dost. (Zykmund Bauman, Umění života, 32)
V duchu odkazu bratří Konstantina a Metoděje, kteří také nám přesvědčivě a naléhavě předali jádro naděje pro člověka i zemi, nemůžeme jít jinudy než evangelijně a společně. Jako lid Kristův, kterému není zatěžko překračovat hranice vlastních denominací, zemí a kultur, máme tvořit viditelné společenství těla Kristova na zemi, aby i naše společnosti mohly růst růstem Božím a věděly, proč tak chtějí činit. V tom je pěkná náplň života – žít růstem Božím, aby to bylo inspirací pro ostatní a vedlo je ke zkrášlení života na úkor života živočišného a žádostivého, což život nečiní šťastným.
Ať nás všechny na cestě Bohem žádaného růstu sám Bůh provází, žehná nám a naše cesta ať je zdobena těmi, kdo si díky setkání s Kristem sáhnou na jeho spásu a již ji nepustí!